Tolerance - fejeton

Tolerance

Všichni máme v sobě mechanismy, podle kterých se řídíme. Psychologové by uměli vysvětlit, kde se v nás mantinely ohraničující naše chování berou, ale mně teď zajímají spíše projevy vedoucí k navazování či udržování mezilidských vztahů. Když si zavzpomínám, napadne mne jeden příklad, který by mohl být malou ilustrací. Při seznamování se s partnerem vám na něm všechno připadá roztomilé – jak co dělá, jak mluví, jak používá při mluvě ruce… Pak se vezmete, žijete spolu nějakou dobu a přijdou problémy, které se nedaří hladce vyřešit. Protichůdné názory zvyšují adrenalin. Ve vztahu začnou převažovat ty horší vlastnosti v nás. A už nám vadí přesně ty věci, které jsme na začátku obdivovali. Nesnažíme se druhého pochopit, nemáme potřebu ho vyslechnout, nepřemýšlíme nad tím, co říká. A hlavně z nás padají rychlé, neuvážené soudy. Věty, kterých v mnoha případech později litujeme. To platí nejenom ve vztazích partnerských, ale i mezi kamarády, přáteli, sousedy, kolegy v práci…

Nedávno jsem po vstupu do lokální politiky zažil několik situací, ve kterých bublaly emoce až na povrch. Při klidné a nestranné úvaze by výsledky v té chvíli vedeného rozhovoru byly seznamem různých důvodů, informací, názorů… Já ale už několikrát slyšel emotivně podbarvené: „Lže! Je to lhář!“ Opakované argumenty na druhé straně nebyly přijímány, těžko se postupovalo dopředu. Byl jsem emotivně mimo, tak jsem to chápal a počkal, až emoce kolem mne odeznějí. Sám na sobě ale vím, že pokud bych byl emotivně vtažen do této debaty, možná bych se choval podobně, a to bych nechtěl.

Určitě neplatí přístup, že zlé věty jsou jen slova, že rozhodují činy. Vždyť jedna věta někdy dokáže zničit vztah nadosmrti. Zkuste někdy při rozbouřených emocích počítat třeba do deseti, u těžších věcí počkat třeba i několik dní, a pak teprve reagovat. Rozumem, ne emocemi. Nejde to vždycky a také to není stoprocentní řešení, ale mohlo by to pomoci. O hodně víc věcí se tak vyřeší, bude méně pochroumaných citů. Pokud už ale ublížíme, je jediným řešením přijít a omluvit se. Rozumný člověk omluvu přijímá. Pro obě strany se pak omluva stává úlevou a může se jít dál.

Mám v sobě vrozeno, že všichni lidé chtějí konat dobro, že lidé (až na výjimky) konají zlé věci jen v situaci, kdy už neví kudy kam. Několikrát jsem se spálil a ještě asi i spálím. Ale já pořád věřím v to dobré v člověku. A také si nemyslím, že být hodný znamená být blbý. To by po světě pobíhalo o hodně víc blbců, než si myslíme, a to neběhá.

Petr Vrobel, předseda redakční rady RL